Masarykova univerzita



Pobieranie 0,96 Mb.
Strona8/16
Data25.02.2018
Rozmiar0,96 Mb.
1   ...   4   5   6   7   8   9   10   11   ...   16

Kondenzace a vypouštění


V této části bych chtěla ukázat způsoby zkracování původních dialogů. Nejdříve v případě, převádíme-li dialogy do titulků. Jedním ze způsobů je kondenzace neboli co nejstručnější vyjádření informací obsažených v originále. V druhém případě vypouštíme některé informace nebo části textu. Při vypouštění je třeba důkladně zvážit, co opravdu vypustit můžeme a co je naopak v daném kontextu důležité. Při kondenzaci se zase předpokládá dobrá znalost cílového jazyka a schopnost práce s jazykem. Můžeme si např. dělat vlastní inventář nejběžnějších možností úsporného vyjadřování, samozřejmě při sledování filmů s kvalitními titulky. Další možnosti jsou následující.

Univerbizace čili jednoslovné vyjádření: student medicíny – medik, vedli jsme debatu – debatovali jsme

Použití stažené formy slovesa v hovorové češtině: našel jsi – našels

Volba kratšího synonyma: jestliže - -li, tady – zde, tu, spousta peněz – balík, strom – bříza bělokorá (pokud v kontextu přesné určení stromu není důležité).

Čísla psaná číslicí (po konzultaci s klientem)

Vypouštění běžně známých slov jako thank you, yes, No atd. Jsou to výrazy, kterým je možné porozumět díky kontextu.

Autentický mluvený jazyk se vyznačuje vysokou redundancí, což nám při překladu může usnadnit práci při vytváření vhodných formulací a vypouštění slov. Známá jsou také „vatová“ neboli výplňová slovíčka, která mají prakticky nulovou výpovědní hodnotu,
v překladu je proto můžeme vynechat. Kromě samotných slov můžeme vypouštět i části vět, které vyjadřují nějaký čistě gramatický prostředek nebo přímo nějakou informaci. Můžeme tak dojít k elipse nebo implicitaci.Při překladu si můžeme pomoci i zástupnými slovy, jelikož u audiovizuálního pořadu můžeme odkazovat na obraz.

Sledujeme-li nějaký film s titulky, můžeme často zaregistrovat i některé specifické nástroje zjednodušování.


    1. Interpunkce


V češtině se otázkami interpunkce zabývají Pravidla českého pravopisu a technická norma Úprava dokumentů zpracovaných textovými procesory (ČSN 01 6910). Je samozřejmě potřeba respektovat tyto české normy a nepřejímat interpunkci a jiné prvky úpravy z originálu mechanicky.

Nyní bych uvedla konkrétní příklady znaků, které se v češtině mohou lišit od zahraničního originálu.

Trojtečka na konci titulku (v cizím originálu) naznačující, že věta nekončí, ale pokračuje
v dalším titulku. Můžeme se s ní setkat v českých titulcích, které ale byly vytvořeny zahraniční firmou. V češtině si divák obvykle s touto trojtečkou spojuje např. přerývanou řeč, pomlku, zámlku, vynechání části textu nebo neúplnost. Pokračování věty v dalším titulku divákovi jasně vyplyne z toho, že věta není zakončena tečkou, vykřičníkem či otazníkem.

Samozřejmostí je, že tečka, dvojtečka, středník, vykřičník a otazník se za slovo připojují bez mezery, ale za nimi následuje mezera. Mezi žádnými dvěma slovy by neměla být vícenásobná mezera.

Další značkou užívanou při titulkování je pomlčka (-) a/nebo spojovník (–). Spojovník se může vyskytovat v různých pozicích. Používá se na začátku řádku, jestliže v rámci dvouřádkového titulku promlouvají dvě postavy. Za spojovníkem mezera může být a nemusí. Podle Diaz Cintas a Remael48 se také často uplatňuje varianta, kdy je spojovník použit jen na druhém řádku. Mimo to dochází i k situacím, kdy jsou na dvou řádcích repliky tři.

Pomlčku a spojovník je třeba rozlišovat. Pomlčka se používá ve smyslu „až / až do” a to bez mezer. Pro zajímavost bych upozornila na jeden případ, kdy se Internetová jazyková příručka a norma ČSN 01 6910 názorově rozcházejí a to u významu „versus”. Zápas Sparty se Slavií podle normy ČSN 01 6910 bychom měli zvolit pomlčku, Internetová jazyková příručka nám radí spojovník. Jenže někdy můžeme u titulkovacího programu narazíme na problém, kdy příslušné formáty souboru nerozlišují pomlčku a spojovník, dokonce ani uvozovky. Uvozovky by měly být oblé, titulkovací program je však může vytvořit jako rovné. Podobný problém může nastat u kurzívy, tu ovšem někteří klienti zakazují. Probematický může být apostrof (’), místo kterého se často používá čárka ('). Zvláště v cizích jménech v případě přívlastků je třeba dodržovat použití apostrofu, např. Darcy’s. V druhém případě se jedná


o apostrof na konci slov, kdy apostrofem naznačujeme vypuštění hlásky, často v minulém čase, např. spad’ místo spadl. Apostrof na konci slov či vět je považován za rušivý a nedoporučuje se jej používat. V rozebíraném překladu se ani s jedním z těchto případů nesetkáme:

Mezi další zásady patří pravidla, co nesmí stát na konci řádku. Jedná se o neslabičné předložky, zkratky typu tzv., tzn., čísla stojící společně s nějakou značkou či jednotkou, zkratky křestních jmen a akademických titulů. Další značky, které nemůžeme oddělit, jsou zkratky více slov (a. s.), kalendářní data, čísla psaná s mezerami, zkratky ve spojení s číslem (str. 20). Nevhodné je také rozdělování slov na konci řádku a je lepší se tomuto vyvarovat. Co se týče dalších symbolů jako např. %, $, €, v otázce jejich použití se řídíme čitelností


a znalostí publika. Závorky jsou doporučované spíše v případě dokumentárních filmů, kde mohou sloužit pro různé vysvětlivky a odkazy. Obecně u znaků, jejichž používání není jednoznačně ustálené, bude často záležet na preferencích klienta.
    1. Překladatelské univerzálie


Na závěr této kapitoly bych připomněla některé všeobecné jevy, na které můžeme při překladu narazit, a je dobré se vyvarovat jejich užívání v přehnané míře. Podle Titulkujeme profesionálně, jsou nejdůležitější tyto tři: zjednodušování, normalizace a explicitace.

Co se týče překládání obecně, zjednodušování vzniká například tím, používá-li překladatel chudší slovník, obecnější nebo významově nadřazená slova. V případě stylistiky pak dochází k vytváření kratších samostatných vět z dlouhých souvětí, vypouštění opakujících se slov, vytrácení se některých rétorických prostředků apod. Podle výzkumu49, ve kterém Laviosa srovnávala vlastnosti původních anglických textů s vlastnostmi anglických překladových textů, na poměrně obsáhlém vzorku, bylo zjištěno:

„1. v překladových textech bylo ve srovnání s texty původními nižší procento plnovýznamových slov a vyšší procento slov gramatických – zjednodušeně řečeno, v překladech bylo více „vaty“, 2. slova s nejvyšším výskytem se v překladech opakovala častěji než slova s nejvyšším výskytem v původních textech – zjednodušeně řečeno, překladatel svá nejoblíbenější slova „recykluje“ častěji než autor původních textů.“50

Často je zjednodušování samozřejmě nevyhnutelným procesem, někdy ale vyplývá z lenosti překladatele, který se snaží dosáhnout maximálního efektu při minimálním úsilí. Přehnané zjednodušování vede k ochuzování, ke stírání jedinečných vlastností originálu neboli k nivelizaci51.

S problémem zjednodušování by nám mohla pomoci jistá překladatelská metoda, tzv. kompenzace. Ta umožňuje překladateli dílo v nějakém místě obohatit, pokud jej jinde ochudil.

V případě titulků je nutné zjednodušovat častěji než u běžného textu, jelikož se překladatel musí potýkat s neúprosným časovým a prostorovým omezením. Zjednodušování je zde v souladu s obecnými titulkářskými postupy, měla by však být vždy pečlivě zvážena jeho nutnost, aby nedošlo k mechanickému zjednodušování.

Druhým jevem je normalizace neboli odstraňování neobvyklých prvků z originálu, zpravidla typických pro jazyk autora. Jedná se například o neobvyklou syntax či spojení.

V rozporu s titulkářskou praxí, na rozdíl od předchozích, je explicitace. „Explicitace je proces, při kterém dochází k výslovnějšímu, jednoznačnějšímu, výraznějšímu nebo specifičtějšímu vyjádření významů obsažených v originálu. Často se dá říci, že je překlad jaksi „upovídanější“ nebo „polopatičtější“ než originál. Může to být dané odlišností jazyků, kulturních prostředí nebo zkrátka jen tím, že dochází k překladu z jazyka do jazyka. Svou úlohu v tom zcela jistě hraje i skutečnost, že explicitnější text také bývá čtivější (Toury).“52

Tato skutečnost vychází z toho, že explicitace vede ke zvyšování počtu slov, neboli víceslovné výpovědi jsou explicitnější, a tím se navyšuje počet znaků. Tento jev, projevující se v každém překladu, je tedy z části nevyhnutelný, ale v procesu titulkování je kvůli výslednému „bobtnání“ nežádoucí a v rozporu s maximální výrazovou úsporností, o kterou při titulkování jde především.


Uważaj! Uważaj!

A mówiłem frajerze, że nie stłukię?! Ha, ha, ha!

Pozor!

No co jsem říkal?

Zde jsem chtěla poukázat na typický příklad vypouštění opakující se výpovědi (Pošta, 2012:70). V druhé větě jsem opět použila kondenzaci, tedy stručnější vyjádření původní výpovědi.

A, proszę do pokoju. Dostaliście nowe mieszkanie, nowe M5, w nowoczesnym budownictwie. He, he. Jest mi bardzo miło poinformować pana panie Kierka o tym, tym bardziej że jest pan w naszej Spółdzielni członkiem o najdłuższym stażu. He, he. A tak, tak panie Kierka. Trzydzieści lat, a jak z bicza strzelił he, he! Mieszkanie jest na Ursynowie, słoneczne, duża kuchnia, no i będziecie sobie mogli teraz spokojnie odpocząć.

Prosím do pokoje.

Schválili vám nový byt.

Pětipokojový na moderním sídlišti.



Je mi potěšením vás o tom informovat

o to víc, že jste v našem družstvu

nejdéle fungujícím pracovníkem.



Je to tak!

30 let a jak když prstem luskne.



Byt je na Ursínově.

slunečný, velká kuchyně



a vy si teď v klidu odpočinete.

Na tomto delším textu jsem si mohla vyzkoušet problematiku členění titulků. Výpovědi, které na sebe obsahově navazují, jsem ponechala v jednom titulku o dvou řádcích, a sdělení, která by mohla být doprovázená krátkou pomlkou, jsem zapsala jako titulek o jednom řádku. Také jsem se snažila dodržet maximální doporučenou délku jednoho řádku titulku, tj. 37 znaků včetně mezer.


1   ...   4   5   6   7   8   9   10   11   ...   16


©operacji.org 2017
wyślij wiadomość

    Strona główna